Mám jméno

Anotace

Než se rozhodla odhalit svou identitu, byla pro svou ochranu nazývána jménem Emily Doe: mladá žena, kterou pachatel Brock Turner sexuálně napadl v kampusu Stanfordské univerzity a poté byl odsouzen k pouhým pěti měsícům vězení. Její prohlášení zveřejněné na platformě BuzzFeed shlédlo během čtyř dnů jedenáct milionů lidí, přeloženo do jiných jazyků, zaznělo na půdě amerického Kongresu a vedlo ke změnám v kalifornském právu a odvolání soudce v případu. Tisícům lidí dodala odvahy také promluvit o jejich vlastní zkušenosti se sexuálním napadením.

Nyní, bez skryté identity, se rozhodla sdílet příběh svého traumatu, proměně a síle slov. V jistém slova smyslu to byl jednoduchý případ: pachatel, Brock Turner, sice utekl, ale byli zde očití svědci a zajištěný důkazní materiál. I přesto se musela potýkat s obviňováním, izolací a očerňováním během soudního procesu i po něm. Svým vyprávěním poukazuje na to, jak společnost preferuje ochranu pachatelů a trestní právo zpochybňuje ty nejzranitelnější, a také na odvahu, nutnou k překonání utrpení a k prožití plnohodnotného života.
Kniha od základu změnila způsob, jakým vnímáme sexuální napadení, stanovuje hranice toho, co je přijatelné a co už ne a otevřeně popisuje úskalí léčby a vyrovnávání se s traumatem. Je to také setkání s mimořádnou autorkou, která už dokázala svými slovy proměnit svět. Tento životopis, který v sobě propojuje bolest, vůli k přežití s prvky humoru, dokáže obstát jako moderní literární dílo.

Upozorňujeme čtenáře, že tato kniha obsahuje popis explicitního sexuálního násilí.

—

Řekli o knize

Mám jméno je strhující kniha o znovunalézání vlastního hlasu, a to v situaci, která je bolestivá, zraňující a traumatizující. Chanel Miller vypráví svůj těžký příběh s odhodláním a odvahou, bez sebelítosti, přesto však s empatií a snahou o sebepřijetí. Ukazuje tak všem přeživším sexuálního násilí, že v „tom“ nejsou samy. – Apolena Rychlíková, novinářka a filmová režisérka

—

Knihu Mám jméno jsem přečetla téměř jedním dechem. Chanel Miller v ní vypráví příběh mladé ženy, která si po sexuálním napadení a zdlouhavém vyčerpávajícím soudním procesu hledá cestu zpět k sobě samé, ke svému jménu. – Zuzana Rathouská, manažerka projektu Respekt až na půdu, Konsent, z.s.

—

Ukázka z knihy

—

Komentář naší redaktorky

„Téma sexuálního zneužití je náročným tématem, patřících do takzvaných partykillers, a málokomu se chce do něčeho tak tíživého ponořit, ať už v rozhovoru, nebo dokonce v autorské tvorbě. Kniha Chanel Miller krátce řečeno není pro sraby, ale není ani pro milovníky true crime, které tak trochu uklidňuje fakt, že oproti masakru, o němž čtou, se jim v jejich frustrovaném životě daří docela dobře. 

Číst Mám jméno je jako naslouchat dobré přítelkyni, a tomu odpovídá i její styl psaní – stavba vět se velmi často podobá mluvené řeči. Celá kniha jako by byla zevrubnou definicí traumatu. Jeho vzniku, když násilný čin vrhne do hladiny vašeho života kámen a vy padáte spolu s ním do hlubin. Věnuje se principu sekundárního traumatu, které zažívají ty z přeživších, které se rozhodnou pustit se do křížku s mašinérií, představující (ne)činnost trestních orgánů, až příliš často bezzubý soudní proces a média, komunikující o tématu jako slon v porcelánu. S Chanel prožíváme ale i všechny ty malé stupínky, po nichž se snaží vystoupat každý, kdo se vypořádává se svými zraněními. Vyhýbá se vyumělkovanému stylu, promlouvá zřetelně, i když popisuje zmatek.

Mohli bychom říci, že případ sexuálního napadení na půdě kampusu ve Stanfordu kdesi ve Spojených státech se nás přece nějak zvlášť netýká. Opak je pravdou. Jednak každý máme ve svém okolí někoho, kdo v této citlivé oblasti nosí nějakou otřesnou zkušenost, a také nám každému může pomoci, když budeme díky přečtení Mám jméno vědět, co přesně se v přeživších odehrává – pak se můžeme zachovat k někomu, kdo se nám svěří, citlivě. Zbaví nás to nutkání zeptat se bohorovně na blbé otázky typu Proč to neřekla dřív, když se jí to nelíbilo, nebo Co tam dělala tak hodně opilá a Proč se teď tak diví, když se chovala / byla oblečena nevhodně.

Před pár lety oslavovala moje přítelkyně promoci a v baru jí někdo nasypal něco do pití. Probrala se po znásilnění několika mladíky, kteří ji poté, co se pobavili, vyhodili na ulici z auta. Ještě téže noci ji její přítel odvezl na policii, kde jí řekli, že nemohou vyšetřovat žádný trestný čin, pokud nemají lékařskou zprávu. Na pohotovosti jí řekli zase, že ji nemohou vyšetřit, protože nemá zprávu o znásilnění od vyšetřujících policistů. A tak jezdila sem a tam, než byl úřední šiml obapolně spokojený. V častějších případech dochází k sexuálnímu násilí ze strany osob, které oběť zná, a mnoho z nich nemá sílu čelit zavržení celé rodiny, která nepřipouští, že by strýc/bratr/otec byl něčeho takového schopen, když je přece tak hodný. Součástí takzvané kultury znásilnění je také atmosféra mlčení. A kdo v sobě našel sílu pustit se do boje s nejistým koncem, ten v České republice zjistí, že nejčastějším výsledkem jsou podmínečné tresty. V současnosti sledujeme, že psychiatrovi Janu Cimickému za to, že jako lékařská autorita a miláček médií zneužíval a vydíral zranitelné klientky, hrozí pouhé tři roky. 

Kauzy, které otřásly společností ve Spojených státech a jsou v knize zmíněny, k nám dorazily ve formě dokumentárních filmů (Athlete A o trenérovi a fyzioterapeutovi Larrym Nassarovi, který po dekády znásilňoval gymnastky, svěřené mu do péče). Spoustu filmů, které milujeme, produkoval Henry Weinstein (například Tarantinovy snímky). V češtině je málo užívaný výraz femicida, tedy vražda na ženách z nenávisti, jako je například případ střelce Elliota Rodgera, který ve svém manifestu tvrdil, že se mstí na ženách za to, že je nedobrovolným panicem (incelem). Femicida je ale i vražda vzešlá z domácího násilí.

Kniha Mám jméno je náročné čtení, a přitom nesklouzne k beznaději a není depresivní. Odpovědí na to, čemu čelíme jako ti, kterým na druhých záleží, je umění vzájemně se podpořit. Je důležité dát si vědět, že stojíme za to, abychom se postavili sami za sebe, a posílit se ve vědomí, že naše těla jsou naše, že na ně nikdo nemá automatický nárok, a to ani rodič, ani partner, ale ani například lékař. Stejně jako naše jméno nám patří i právo o sobě v kterýkoliv moment rozhodovat. Ať jste kdekoliv, jsem s vámi, vzkazuje Chanel Miller a podává ruku těm z nás, kdo hledají pevnou půdu pod nohama a chtějí se naučit znova věřit v sebe sama. Nemůžeme zabránit tomu, aby se nám nebo našim nejdražším nic těžkého či zlého v životě nestalo. Můžeme však ovlivnit, co se stane potom. Můžeme se naučit jasně pojmenovávat to, co není v pořádku, a nepřispívat k sekundární viktimizaci. Trauma k hojení nevyžaduje jen hodně času, ale i jemné zacházení a podporu nejbližších.“ – Iva Růžičková, redaktorka Nakladatelství Audiolibrix

—

O autorce

CHANEL MILLER je spisovatelka a umělkyně. Její memoár MÁM JMÉNO se stal bestsellerem New York Times, byl oceněn v New York Times Book Review Notable Book a získal National Book Critics Circle Award, Dayton Literary Peace Prize, Ridenhour Book Prize a California Book Award. Kniha se stala také nejlepší knihou roku v časopisech Time, The Washington Post, Chicago Tribune, NPR a People a dalších. Pod pseudonymem Emily Doe byla jmenována jednou z oceněných v žebříčku Forbes 30 pod 30 let a Time Next 100 a stala se ženou roku časopisu Glamour.

—

Odkaz na Goodreads