Mám jméno

PŘIPRAVUJEME – Know My Name

 

Anotace

Než se rozhodla odhalit svou identitu, byla pro svou ochranu nazývána jménem Emily Doe: mladá žena, kterou pachatel Brock Turner sexuálně napadl v kampusu Stanfordské univerzity a poté byl odsouzen k pouhým pěti měsícům vězení. Její prohlášení zveřejněné na platformě BuzzFeed shlédlo během čtyř dnů jedenáct milionů lidí, přeloženo do jiných jazyků, zaznělo na půdě amerického Kongresu a vedlo ke změnám v kalifornském právu a odvolání soudce v případu. Tisícům lidí dodala odvahy také promluvit o jejich vlastní zkušenosti se sexuálním napadením.

Nyní, bez skryté identity, se rozhodla sdílet příběh svého traumatu, proměně a síle slov. V jistém slova smyslu to byl jednoduchý případ: pachatel, Brock Turner, sice utekl, ale byli zde očití svědci a zajištěný důkazní materiál. I přesto se musela potýkat s obviňováním, izolací a očerňováním během soudního procesu i po něm. Svým vyprávěním poukazuje na to, jak společnost preferuje ochranu pachatelů a trestní právo zpochybňuje ty nejzranitelnější, a také na odvahu, nutnou k překonání utrpení a k prožití plnohodnotného života.
Kniha od základu změnila způsob, jakým vnímáme sexuální napadení, stanovuje hranice toho, co je přijatelné a co už ne a otevřeně popisuje úskalí léčby a vyrovnávání se s traumatem. Je to také setkání s mimořádnou autorkou, která už dokázala svými slovy proměnit svět. Tento životopis, který v sobě propojuje bolest, vůli k přežití s prvky humoru, dokáže obstát jako moderní literární dílo.

Řekli o knize

„Oběť sexuálního napadení promlouvá ve výmluvných pamětech.

Strhující kniha Millerové začíná v lednu 2015, kdy se probudila na nemocničním lůžku s modřinami, krví a jehličím ve vlasech. Bylo jí 22 let a noc předtím šla se svou mladší sestrou na večírek bratrstva na Stanfordu, kde se napila tolik, že omdlela. Dva švédští postgraduální studenti ji viděli, jak se v bezvědomí válí na zemi vedle kontejneru a obtěžuje ji mladý muž; utekl a oni ho pronásledovali a přišpendlili k zemi, dokud nepřijela policie. Millerová vytváří svižnou, živou kroniku tří let, od napadení devatenáctiletého Brocka Turnera, studenta Stanfordu a plavce, až po jeho dramatické následky. Autorka, pojmenovaná kvůli ochraně své identity Emily Doe, se během prvního roku po útoku svěřila jen dvěma lidem mimo svou rodinu a později už jen několika dalším. Oběť Emily, jak píše, „žila uvnitř malého světa, úzkého a omezeného“ na soudní síň a kancelář právníka, zatímco Millerová – dcera, sestra, přítelkyně, umělkyně z komediálního klubu, studentka umění – se potýkala se vztekem, smutkem, depresí a často i nedůvěrou. „Nevěděla jsem,“ píše, „že být obětí je synonymem toho, že mi nikdo nevěří.“ Dozvěděla se, že na oběti je kladen „nemožný standard čistoty“. Turnerův drahý právník „mi zaneřádil noc záměry a špatnými rozhodnutími“. Ženy, které tvrdily, že byly napadeny, byly vždy dotázány, zda řekly ne. Přestože porota jednomyslně shledala Turnera vinným ze tří obvinění, trestných činů, za které mu hrozil až čtrnáctiletý trest odnětí svobody; přestože dvanáctistránková výpověď oběti Emily Doeové se stala virální a přečetlo si ji 18 milionů čtenářů (včetně Joea Bidena, který poslal podpůrný vzkaz); soudce s ohledem na Turnerovu spořádanou rodinu a zářnou budoucnost uložil šestiměsíční trest, z něhož si odseděl tři. Toto rozhodnutí vyvolalo rozruch, který vyústil v bezprecedentní hlasování o odvolání soudce. Navzdory tomuto výsledku se Millerová z procesu dozvěděla, „čí hlasy byly v soudní síni zesíleny a čí ztlumeny“, což ji inspirovalo k „odhalování brutality oprávnění, genderového násilí a třídních privilegií“.

Silné vyprávění, které nemůže být aktuálnější a zaslouží si co nejširší publikum.“ – Kirkus Reviews

Komentář naší redaktorky

„Téma sexuálního zneužití je náročným tématem, patřících do takzvaných partykillers, a málokomu se chce do něčeho tak tíživého ponořit, ať už v rozhovoru, nebo dokonce v autorské tvorbě. Kniha Chanel Miller krátce řečeno není pro sraby, ale není ani pro milovníky true crime, které tak trochu uklidňuje fakt, že oproti masakru, o němž čtou, se jim v jejich frustrovaném životě daří docela dobře. 

Číst Mám jméno je jako naslouchat dobré přítelkyni, a tomu odpovídá i její styl psaní – stavba vět se velmi často podobá mluvené řeči. Celá kniha jako by byla zevrubnou definicí traumatu. Jeho vzniku, když násilný čin vrhne do hladiny vašeho života kámen a vy padáte spolu s ním do hlubin. Věnuje se principu sekundárního traumatu, které zažívají ty z přeživších, které se rozhodnou pustit se do křížku s mašinérií, představující (ne)činnost trestních orgánů, až příliš často bezzubý soudní proces a média, komunikující o tématu jako slon v porcelánu. S Chanel prožíváme ale i všechny ty malé stupínky, po nichž se snaží vystoupat každý, kdo se vypořádává se svými zraněními. Vyhýbá se vyumělkovanému stylu, promlouvá zřetelně, i když popisuje zmatek.

Mohli bychom říci, že případ sexuálního napadení na půdě kampusu ve Stanfordu kdesi ve Spojených státech se nás přece nějak zvlášť netýká. Opak je pravdou. Jednak každý máme ve svém okolí někoho, kdo v této citlivé oblasti nosí nějakou otřesnou zkušenost, a také nám každému může pomoci, když budeme díky přečtení Mám jméno vědět, co přesně se v přeživších odehrává – pak se můžeme zachovat k někomu, kdo se nám svěří, citlivě. Zbaví nás to nutkání zeptat se bohorovně na blbé otázky typu Proč to neřekla dřív, když se jí to nelíbilo, nebo Co tam dělala tak hodně opilá a Proč se teď tak diví, když se chovala / byla oblečena nevhodně.

Před pár lety oslavovala moje přítelkyně promoci a v baru jí někdo nasypal něco do pití. Probrala se po znásilnění několika mladíky, kteří ji poté, co se pobavili, vyhodili na ulici z auta. Ještě téže noci ji její přítel odvezl na policii, kde jí řekli, že nemohou vyšetřovat žádný trestný čin, pokud nemají lékařskou zprávu. Na pohotovosti jí řekli zase, že ji nemohou vyšetřit, protože nemá zprávu o znásilnění od vyšetřujících policistů. A tak jezdila sem a tam, než byl úřední šiml obapolně spokojený. V častějších případech dochází k sexuálnímu násilí ze strany osob, které oběť zná, a mnoho z nich nemá sílu čelit zavržení celé rodiny, která nepřipouští, že by strýc/bratr/otec byl něčeho takového schopen, když je přece tak hodný. Součástí takzvané kultury znásilnění je také atmosféra mlčení. A kdo v sobě našel sílu pustit se do boje s nejistým koncem, ten v České republice zjistí, že nejčastějším výsledkem jsou podmínečné tresty. V současnosti sledujeme, že psychiatrovi Janu Cimickému za to, že jako lékařská autorita a miláček médií zneužíval a vydíral zranitelné klientky, hrozí pouhé tři roky. 

Kauzy, které otřásly společností ve Spojených státech a jsou v knize zmíněny, k nám dorazily ve formě dokumentárních filmů (Athlete A o trenérovi a fyzioterapeutovi Larrym Nassarovi, který po dekády znásilňoval gymnastky, svěřené mu do péče). Spoustu filmů, které milujeme, produkoval Henry Weinstein (například Tarantinovy snímky). V češtině je málo užívaný výraz femicida, tedy vražda na ženách z nenávisti, jako je například případ střelce Elliota Rodgera, který ve svém manifestu tvrdil, že se mstí na ženách za to, že je nedobrovolným panicem (incelem). Femicida je ale i vražda vzešlá z domácího násilí.

Kniha Mám jméno je náročné čtení, a přitom nesklouzne k beznaději a není depresivní. Odpovědí na to, čemu čelíme jako ti, kterým na druhých záleží, je umění vzájemně se podpořit. Je důležité dát si vědět, že stojíme za to, abychom se postavili sami za sebe, a posílit se ve vědomí, že naše těla jsou naše, že na ně nikdo nemá automatický nárok, a to ani rodič, ani partner, ale ani například lékař. Stejně jako naše jméno nám patří i právo o sobě v kterýkoliv moment rozhodovat. Ať jste kdekoliv, jsem s vámi, vzkazuje Chanel Miller a podává ruku těm z nás, kdo hledají pevnou půdu pod nohama a chtějí se naučit znova věřit v sebe sama. Nemůžeme zabránit tomu, aby se nám nebo našim nejdražším nic těžkého či zlého v životě nestalo. Můžeme však ovlivnit, co se stane potom. Můžeme se naučit jasně pojmenovávat to, co není v pořádku, a nepřispívat k sekundární viktimizaci. Trauma k hojení nevyžaduje jen hodně času, ale i jemné zacházení a podporu nejbližších.“ – Iva Růžičková, redaktorka Nakladatelství Audiolibrix

Odkaz na Goodreads